Včelařkou z leknutí
Mladých včelařů je málo. Hrozně málo. Skoro to vypadá, že tahle úžasná a důležitá lidská činnost vymře se starými včelaři. Mě včely vždycky fascinovaly, ale že bych se pustila do včelaření, to by mě bylo ve snu nenapadlo. Nikdo v rodině nevčelařil, nezdědila jsem žádné úly, nevěděla jsem vlastně nic. A pak jednou děda povídá – „Bylo by krásný, pořídit si úly a začít chovat včely.“ Nadchlo mě to a plánovala jsem, jak budu dědovi koukat pod ruce. Jenomže děda zemřel. A mně toho jeho snu bylo líto. Tak jsem se zaťala a šla do toho po hlavě, vlastně bez jakékoli představy, co by to všechno mohlo obnášet. Obrátila jsem se na člověka, který nedaleko naší chalupy v Brandově, na krušnohorském hřebenu, vyrábí úly. A přišlo první překvapení. „Pořiďte si rovnou tři úly, s jedním byste se nejspíš dočkala jen zklamání.“ Kromě tří úlů jsem si odnášela ještě i kompletní vybavení, oblek, kouřidlo – prostě balíček pro totál začátečníka.


Tak. A jsem včelařka, řekla jsem si doma. Ale nebyla jsem. Chvíli jsem se brodila knížkami, ale pak mi došlo, že jediná smysluplná cesta je, zajít do Českého svazu včelařů v Mostě. Většího exota tam neviděli. Jsou to většinou samí starší lidé, často přes osmdesát let, praktici a zarytí včelaři, kteří mysleli, že už viděli všechno. No, a do toho jsem nakráčela já, vyfintěná, navoněná – tak, jdu mezi lidi, ne, říkala jsem si. „Voníte krásně, slečno…“ naklonil se ke mně pan Šmejc, kterému cukaly koutky, jen mě uviděl. Chystala jsem se děkovat za poklonu, ale on pokračoval: „Doufám jenom, že takhle nechodíte ke včelám. Ty by vás dobodaly – mně stačí pár kapek pitralonu a jsem pobodanej až běda. Jo, a co ty krásný hodinky? Ty si sundáváte, že jo…“ Nesundávám, špitla jsem. „To si zase nabíháte, zpotí se vám pod nima kůže, včely to okamžitě zaznamenají a budete jak jehelníček.“ Byla jsem zpražená, vyděšená, div jsem se nerozbrečela. Ale, to mě neznají! Zatla jsem zuby a začala se ptát.
Mosteckým včelařům jsem začala postupně být sympatická, když viděli, že se nevzdám. A tak mě školili. Dneska už vím, že v březnu a dubnu připravujeme rámky, v květnu vychováváme oddělky – nové královny a její věrná klubka, základ silného včelstva. Vytipovat královnu ale zatím ještě neumím. V červnu a v červenci vytáčíme z medometu med, v srpnu a v září už někdo přikrmuje cukrem s vodou. V říjnu a v listopadu řešíme varroázu, dvakrát vykuřujeme úly. Koncem ledna sbíráme měl, včelí odpad, posíláme ho na svaz, ten na veterinu, a zjišťuje se, jestli je včelstvo zdravé. Tak už asi budu ta včelařka, ne? No, začínající, to si troufnu prohlásit. Každopádně amatérská, nezávodím v tom, kolik medu vytočím, mám ty včely spíš jako děti. A ovšemže nadšená – to každopádně. Ona je to úžasná terapie na jakýkoli splín. Stačí otevřít úl a sledovat, jak každičká včela má svou jasně určenou práci. To neomrzí. A když přidáte nové rámky, včely je okamžitě přijmou a začnou budovat nové plástve. Rčení pilná jako včela má teď pro mě úplně nový význam. Ne, vážně, sledovat včely, to uklidňuje, nabíjí, motivuje… Neznám krásnější koníček, hezčí poslání.

Originál z časopisu Krásný rok, 2018

